2. den

Přestože jsme zápisky z prvního dne napsali ještě večer, zradil nás internet, a tak jsme je mohli zveřejnit až dnes ráno. S místní WiFi to byl sice trochu boj, ale nakonec jsme se stihli i nasnídat. Až na drobnou neshodu s nápojovým automatem, který nám místo čokolády nalil jakousi nažloutlou horkou vodu, jsme si pochutnali a spokojeně se vydali na auly na úvodní slovo kardinála Stanislawa Rylka, který má celé fórum na starosti.

Úvodní slovo kardinála Rylka

Po několika slovech přivítání jsme se rychle přesunuli k letošnímu tématu setkání - Povolání k lásce. Význam slova láska se od dob sexuální revoluce v 60. a 70. letech značně omezil, často bývá používán jako synonymum ke slovu sex. Ale sex bez lásky, sex sám o sobě je pouze prožitkem, karikaturou lásky. Biologická funkce sexuálního styk je upozaďována, někdy je dokonce považována za přímo nežádoucí, převažuje funkce sociální, v souvislosti s tím je i relativizována i (výběr) sexuální orientace. Zvyšující se počet homosexuálních párů a prosazování práv homosexuálů je považován za projev prosazování lidských práv. My, křesťané, nejsme schopni se k tomu vyjádřit, odporovat, prosazovat vlastní pohled, nemáme odvahu jít proti většině.

Podobně se prosazuje myšlenka dočasných partnerství, "láska až do smrti je sice krásná, ale reálný život je někde jinde". Je skutečně pravda, že skutečná, trvalá láska je v dnešní době jen utopií? Že manželské vztahy trvající do smrti a fungující rodiny jsou otázkou minulosti?

Pokud se chceme skutečně bavit o lásce, musíme začít základní otázkou. Kdo je člověk? Jan Pavel II. napsal, že Bůh je láska, sám v sobě je společenstvím lásky. Dává mužům a ženám povolání k lásce. To je základní lidské povolání. Z encykliky Redemptor hominis vyplývá, že člověk žijící bez lásky nenaplňuje své lidství, když nežije lásku naplno, neprožívá naplno své lidství. Můžeme parafrázovat známé "Cogito ergo sum"... „Miluji, tedy jsem“. Rozeznáváme mnoho druhů lásky - k partnerovi, k dětem, k rodičům, lásku bratrskou, přátelskou, k vlasti, ale i lásku k nepřátelům. Jak uvádí Benedikt XVI., eros a agapé nemůžeme zcela oddělit, musí existovat v harmonické jednotě. Aby se plně realizovala, musí dávat i dostávat.

Prožívání lásky v mládí je intenzivní, čisté, proto je důležité, aby právě v tomto období člověk dělal důležitá rozhodnutí. Rozhodnutí k manželství, ke kněžství či duchovnímu životu.

Člověka můžeme hodnotit podle jeho lásky - řekni mi, jak miluješ a já ti řeknu, jaký jsi. Jan Pavel II. zdůrazňoval, že je velmi důležité učit mladého člověka právě lásce, vlastně není nic důležitější, co by se měl naučit. Dnešní doba ale dává důraz na pravý opak, na individualismus, lidé jsou zaměřeni sami na sebe. V tomto kontextu tedy učit lásce znamená vychovávat v rozporu s mainstreamem. Nejlepším způsobem, jak učit mladé lásce je sám jim být vzorem.

Kardinál Wojtyla (pozdější papež Jan Pavel II.) ve své knize Láska a zodpovědnost si položil otázku, zda je prožívání lásky dané, nebo se dá kultivovat. Sám si odpovídá, že prožívání lásky nedostáváme jako hotový produkt, naopak je naší povinností na ní dennodenně pracovat... a takto vytvářet civilizaci lásky.

Po skončení přednášky jsme dostali dopis od papeže Benedikta XVI., z něj nás zaujaly tyto dvě myšlenky:

- Ježíš nám nastavil tvář Boží lásky, náš vzor je tedy jasný

- Jako jsem já miloval vás...

A Podívejte se na 1 Ko, 13,2. :-)

Po úvodním slovu následovala zdlouhavá vizuální prezentace účastníků – na plátně promítali vlajku a dvě fotografie té které země a její zástupci zuřivě mávali. Po hodině nás už bolely ruce, ale za chvíli už jsme zaměstnávali uši, na které jsme si nasadili sluchátka a zaposlouchali se do první přednášky, které se ujal kardinál Carlo Caffarra.

Stvořeni k lásce: pravda a krása lásky

Z této přednášky nás zaujaly zejména dvě myšlenky.

Křesťanský pohled na vztah k druhému člověku čerpá z jedinečného pramene. A tím je Boží láska k nám, která se zcela dává bez jakéhokoliv nároku na odpověď. Jsme milováni, protože jsme byli stvořeni z Boží lásky. Odpovědět na tuto lásku nemusíme, ale protože nás Bůh miluje, na cestě k této odpovědi nám pomáhá. Jak? Učí nás být takovými jako je On, svým vlastním příkladem nám dává zakoušet pravou lásku a vede nás k naplnění našich životů. Tedy milujme druhé, tak jako On, ne na základě jejich kvalit a vlastností, ale protože JSOU!

Problémem naší západní civilizace je že, nejednáme svobodně a svobodné rozhodnutí nahrazujeme rozhodnutím spontánním. Zatímco svobodné rozhodnutí (I want) je postavené na zkušenosti a rozumovém zhodnocení, spontánní rozhodnutí (I feel that I want) je podnětem pocházejícím zvenčí, neprocházejícím rozumovým hodnocením. Svobodná volba je postavena na rozumovém hodnocení. Láska může být uskutečňována pouze svobodnými lidmi - a my jsme často jen spontánní.

O přestávce jsme se pokoušeli přeložit předcházející přednášky, což nám šlo celkem rychle, protože se k nám linula vůně oběda. Po tom, co jsme dojedli a dopili víno, vrátili jsme se do auly na přednášku Msgr. Tony Anatrella.

Žít a růst do pravé lásky

I tuto přednášku jsme se pokusili co nejvíce zhutnit, ale přesto je výsledek delší než u předchozí přednášky. Přednáška byla rozdělena na tři okruhy, ke každému jsme snažili vybrat to nejdůležitější.

1) Vzdělávání naší generace

Mladí lidé jsou více a více ovlivňováni a tvarováni médii, ztrácí tak svou svobodu.

Na Západě byly od 60. let děti ponechávány samy sobě, přestávaly být ovlivňovány rodiči. Tato forma vzdělávání vedla k formování flexibilních, liberálních osobností. Ale v souvislosti s tím narostl i počet drogově i jinak závislých a také počet trestných činů páchaných mládeží. Přehnaná svoboda pro děti není skutečnou výchovou ke svobodě.

Častý argument nechat dítě rozhodnout (např. o víře) až bude dospělé? Ale jak se má rozhodovat o něčem, o čem nic neví?

Čím méně vzorů otců mladí muži vidí ve svém okolí, tím více homosexuálních párů bude. Ze života se vytrácí jistoty, základní vzory (ať už jakéhokoliv druhu), vše je relativní. Mladí si pak nejsou ničím jistí, nejsou přesvědčení; respektují, ale spíše z nejistoty, z důvodu, že sami nemají žádný konkrétní názor, o kterém jsou přesvědčeni. Mladí se chovají spontánně, co bezmyšlenkovitě někde přijímají, to pak zase jinde projevují ven, bez filtru hodnot, bez vlastního přesvědčení.

Další možností ohrožení a zničení vztahu jsou média a jejich vliv. Lidé se stávají na nich závislí (např. i sexuálně). Muži, kteří se dívají na pornografické materiály, pak mohou mít problémy v manželství - pornografie je pro ně zábavnější, nejsou tam hádky, jsou tam hezčí ženy apod. (v porovnání s manželkou). Masturbace je jen o sebeuspokojování, ale manželství je o uspokojení i toho druhého.

2) Afektivní situace

Pokud děti vyrůstají v prostředí, kde se rodiče milují, dítě se cítí bezpečně a ví, že i ono bude milováno a může samo bezpečně milovat. Po rozvodu dítě přestává rodičům věřit, že jej milují, když se sami neumí milovat navzájem, a neuvěří, ani když ho přesvědčují o opaku.

Mladí chtějí (znovu)objevit lásku mezi mužem a ženou. U homosexuálů není láska – působí mezi nimi jen vzájemná přitažlivost, mají se rádi, ale není tam JINAKOST, nedoplňují se, mají rádi sebe sama v tom druhého. Skutečná láska je vztah ke druhému, k opačnému.

Lidé jsou podle Jana Pavla II. povoláni dostávat a dávat (dostali jsme život a máme ho dále tvořit), ale málokdo to dnes opravdu žije! Velká část mladých se chce oženit a mít děti, ale ne všichni. Mnoho lidí má strach z toho, že udělá špatnou volbu, si vybere špatného partnera - obávají se rozvodu. Toho se minulá generace neobávala. Když se moji rodiče rozvedli, jak to mám udělat, aby moje manželství vydrželo? Ti, co s někým žili před svatbou, se častěji rozvádí. Proto, že se na rozdíl od těch, co se opravdu připravují na svatbu, se nebaví o svých plánech do života apod., ale spíše o zařízení bytu apod. Existují částečné páry - dělají spolu pár činností, ale celkově jsou single. Singlové se pak hůř přizpůsobují, rozvádí se kvůli hloupostem. Nezajímají se, jak druzí přemýšlí, o svých rozdílech.

Ač si to lidé často neuvědomují, vážná narušení vztahu způsobují zraňující slova.

Banálně znějícím důvodem narušení vztahů je i opomíjení komunikace.

Manželství není jen individuální a privátní záležitostí, má vztah k celé společnosti (

3) Homosexualita

V dnešní době se klade větší důraz na porozumění si v sexuální oblasti (že si ti dva "rozumí" po sexuální stránce) než na samotnou kvalitu vztahu. Toto vnímání se přeneslo i do manželství. Také dochází k oddělení sexuálních partnerů a partnerů jako takových. Dva homosexuální „partneři“ netvoří pár – je to trik – protože nemohou kopulovat, nedoplňují se; jedná se o zrcadlový pár, podobně jako u masturbace; je to pseudovztah.

V homosexuálních vztazích se projevuje pouze erotická a sentimentální přitažlivost. Homosexualita – je spíše determinovaná psychologicky než biologicky. V dětství se vymezuje objekt zájmu, hledají i své vzory (dívky matky, hoši otce), ale to dnes je problém (rodiny jsou často nekompletní). Homosexuální jedinci hledají něco, co nemohou (u sebe) nalézt. Je důležité vnímat rozdíl mezi sexuální orientací a tendencí.

Děti mohou být adoptovány pouze do prostředí, ve kterém by se mohly narodit (což u homosexuálních partnerů nelze). Výchovou v homopárech se vychovávají další generace. Dalším problémem je odpohlavnění, rodič č. 1, rodič č. 2, přestává být důležitá role matky a otce, stačí rodič, tento model se přenáší i do klasických rodin.

(omluvte prosím sníženou kvalitu zpracování posledních několika odstavců, je způsobena pozdní hodinou jejich vzniku a vyčerpáním jejich autorů)

Blíží se pomalu půlnoc, jsme unaveni z neustálého přepínání jazyků, zavřeli jsme se do jednoho ze sálů, abychom měli větší klid, pokusíme se připojit k internetu a odeslat dnešní zápisky a pak se odebereme do postele.

Zítra nás čeká krom přednášek také návštěva Říma a setkání se Svatým otcem a římskou mládeží. Večer vám také napíšeme, k čemu jsme se dobrali v našich jazykových skupinkách, bylo to celkem zajímavé, tak se těšte. :-) Myslíme na vás v modlitbě a o modlitbu také prosíme, dobrou noc. (Terka a Martin)